Serhej
Bodrov T1a
Referát z ekologie
Moje milé stromy a příroda
Od třech let jsem z nepochopitelných důvodů vyrůstal ve zlém a nepřátelském prostředí vězeňské kolonie pro nezletilé a neměl jsem přístup ani k lidem, ani k přírodě. Jedinými věrnými přáteli mi byly stromy v parku, které v létě vydávaly uklidňující šum přes nevzhledné a tvrdé ústavní mříže a i venku, v ústavním parku byli vždycky nejvěrnějšími přáteli, kteří mne na rozdíl od lidí nikdy nezradili.
Shodou okolností park v okolí věznice byl osázen lipami, českými národními stromy, jejichž koruny milosrdně zakrývaly pohled na panelové domy s lidmi a na pro mne vždycky zapovězenou lidskou civilizaci. Před lidmi pak ty stromy zakrývaly i nás. Nemiloval jsem své věrné tiché přítele jenom pro jejich krásné košaté koruny s ševelícími srdčitými listy, na jaře vonícími květy, ale i pro jejich rozpraskané kmeny. Nejen že jsem se za ně někdy mohl na chvilku skrýt před očima dozorců, ale vyzařovaly na mne moudrost, která jinak v ústavu nebyla přítomna. Ano, ty lípy byly mými moudrými a laskavými společníky, ze kterých jsem mohl čerpat sílu v nesnadných životních situacích a v duchu se s nimi radit o svých problémech. I na podzim, když stromy síla opouštěla a listy zbarvené do žluta pokrývaly cestičky ústavního parku, posilovaly ty moudré staré stromy mého ducha.
Mohl jsem se brodit v šustícím listí a přemýšlet, zdali mi někdy také Bůh dopřeje pár měsíců odpočinku, jako mým dřevěným moudrým přátelům. Když listí opadalo úplně mohl, mohl jsem se těšit z překrásné křivosti jejich tvarovaných větví a byl to pro mne jakýsi protest, jakýsi truc proti rovným železným mřížím v oknech. Jako by ty větve i v době svého odpočinku byly moudré a příčily se bezdůvodnému věznění dětí. Měl jsem pocit, že ty lípy byly jedinými živými tvory, jež mě chápali, rozuměli mému neštěstí a já jsem zase rozuměl jim.
Ostatní
přírodu jsem viděl jenom v televizi a tak pro mne
přírodu představovaly ty moudré lípy. Byl
jsem ochoten nasadit vlastní život, nebo utržit nějakou tu
ránu, kdyby některé z jiných dětí
chtělo těm lipám ublížit a těšil jsem se, až
skončí věčná zima na pokojích a objeví
se voňavé květy, které léčily nachlazení.
Ty milé stromy byly mými lékaři, vychovateli,
učiteli i psychology a měl jsem je rád, mé lípy.
Byly to ony, které dovolily na svou větev usednout ptáčkovi,
co bez kontroly dozorců drze a beztrestně zpíval svoji
melodii k mojí potěše. A nikdy v životě mne
nezradily, když jsem kropil svými slzami jejich stářím
svraštělá těla. Příroda se mi do mých
osmnáctin zúžila jen a jen do těch pár lip ve
vězeňském parku a o to víc jsem s těmi stromy
srostl. Nikoho jiného, jenom jich mi bylo líto, když
jsem utíkal. A ty dobrácké stromy mi ještě
pomohly překonat plot. Nejen že mne ukryly svými pokřivenými
těly před dozorci, ale podaly mi i pomocnou větev, abych mohl ven.
Na dlouhou dobu mne opustili poslední nemluvní, ale
nejvěrnější přátelé. Moje milé lípy.
V českém vězení pro cizince byly jen šedé asfaltové, nebo betonové plochy, mříže a ostnatý drát. Prostředí bez jediného stromečku se zrcadlilo i na mozcích dozorců. Šedá betonová plocha. Jen ten píchavý drát zřejmě byl nad jejich fantazii. Ti tvorové žijící bez přítomnosti jediné přívětivé a moudré lípy, bez přírody, měli asfaltové, nebo betonové mozky. I modré uniformy dozorců splývaly s jednotvárnou asfaltovou plochou určenou k vycházkám v přírodě. Modré nebe, modrý asfalt, modří dozorci. Chovali se přesně podle prostředí a ani nás nepovažovali za lidi, tedy za součást přírody. Stali jsme se pouhými bezvýznamnými čísly a dozorci nás také tak chápali. Byly jich tam desítky a jenom z jedním z nich se dalo trošku lidsky povídat. Možná v jeho kamenném policejním mozku začal malý zázrak. Vyrašil tam malý stromeček, kousíček živé přírody a onen dozorce jediný začínal chápat, že jsme lidé, také součást přírody. Snad přítelkyně lípy znovu pomohly a ze svých křivých moudrých větví upustily semínko své letité zkušenosti. Já jsem znovu cítil tu sílu a jistou moudrost křivých větví, bouřících se proti odporně rovným mřížím skrývajícím přes dvě stovky dětí, budoucích kriminálníků. A zároveň jsem si uvědomoval, jak lidské srdce kamení a tvrdne bez kontaktu s živou přírodou. Mimo odporně chutnající čočky a tohoto pomyslného stromečku však v českém vězení pro cizince příroda, nebo ekologie není. Je tam do absurdity doveden vztah člověka a přírody. Cokoliv živého je vytlačeno za ostnaté dráty. Stromy, květiny i lidské city. Představa takového soužití s přírodou mi dodnes nahání hrůzu.
Svoje
přítelkyně, moudré a důvěrné mlčenlivé
lípy jsem znovu potkal až když mne osud zavál do
stavení poblíž české říčky Litavky.
Když jsem poprvé ve svém životě byl v lese na
houbách, držel v rukou kotě, nebo se mohl vykoupat ve
vesnickém rybníce. Nezapomenutelným zážitkem
byl pro mne ohníček, zkáza všeho živého a
zároveň živel, který přetváří cosi
umírajícího na něco živého. Ono
přetváření však vyžaduje pravý čas, kdy
cosi umírá a cosi nového se rodí. A oheň
jsem poznal, když jsem byl ve stejné situaci. Staré
vzpomínky ve mne umíraly a rodilo se něco nového.
Vyzkoušel jsem si chytit rybu, pohladit psa i kočku. Nyní
žiji na okraji překrásných brdských lesů a
cestou ze školy mohu pozorovat nádherný výhled
do krajiny, stromy, skály, tekoucí vodu, nebo zvířata,
která jsem znal pouze ze zaprášené televize.
Všechno to vidím normálně, bez pravidelně
vysoustružených mříží a dokonce se těch
zázraků přírody mohu i vlastní rukou dotknout.
Vidím kočičky pečující o svá koťátka
a chápu, že moje vězeňské přítelkyně lípy
byly součástí čehosi krásného a
zázračného, co se nazývá příroda.
Stále se ale musím zamýšlet nad tím,
proč mi celých osmnáct let z přírody bylo
souzeno poznat jen těch pár dobráckých lip a
nic jiného. Jediným sporným bodem v přírodě
je pro mne člověk, který si nesmyslně přisvojil roli Boha
a pána všeho tvorstva. Někteří lidé si myslí,
že mohou jen pro svoji potěchu zabíjet neškodná
zvířata a ničit to krásné, co příroda
vytvořila. A právě takoví lidé jsou bez
zábran schopni ubližovat i zcela nevinným lidem a
dětem. Jsou schopni stavět vězení pro nevinné, kovat
chladné kovové mříže a vymýšlet
důmyslné formy týrání příslušníků
svého vlastního druhu. Takového chování
žádný jiný tvor není schopen a není
se co divit, že bytost, která je schopna týrat a
věznit svá vlastní mláďata, touží
ničit a týrat i ostatní výtvory přírody.
Spoutat vonné lesy pásy smrdutých dálnic
a uzavřít se před zpěvem ptáků do plechových
aut. Stáhnout se do betonových měst bez jediného
pokřiveného stromu, všechno pokrýt asfaltovým
kobercem a před případným závanem přírodní
vůně se jistit klimatizační jednotkou. Člověk se cítí
Bohem a nikdy se nesmířil s myšlenkou, že se mu
nepodařilo poručit větru a dešti. Není schopen se smířit
se skutečností, že ptáci nezpívají
podle jeho not, větve stromů nerostou podle jeho výkresů a
vrásčitá kůra stromu nechce prozradit, jaké
hoře jí člověk svěřil. Na rozdíl od lidí a
dětí nelze příroda zamknout za mříže, nebo
vyhostit kamsi za pomyslné hranice čehosi, co se nazývá
civilizovaný stát. Proti přírodě je bezmocná
policie, nedokáže ji donutit chovat se podle nesmyslného
lidského modelu plného nenávisti.
Lidé si přestali uvědomovat, že jsou součástí přírody, že potřebují od ní nejen obživu, ale i nasávat nedefinovatelnou moudrost, jakou se mi poštěstilo získávat ze starých kmenů přívětivých vězeňských lip.
S ekologií
mám minimální zkušenosti, z přírody
jsem toho zatím viděl jenom málo a nevím, jaké
mají lidé problémy s odpady, či s emisemi.
Ve věznicích se tyto problémy příliš neřeší.
O to citlivěji vnímám, jak působí živá
příroda na lidské srdce, jak dokáže pohladit
duši a vracet člověka zpět do jeho lidských a tedy
přírodních dimenzí. Zcela zřetelně si
uvědomuji, že ztratí-li člověk kontakt s přírodou,
přestává být člověkem. v tom vidím
hlavní důvod, proč přírodu chránit a žít
s ní v rovnováze.
Za co za všechno jsem vděčný těm několika lípám.
Byly to právě ty stromy, co mne vychovaly a celý život
ve mně udržovaly alespoň minimum vůle k přežití.
Ochraňovaly společně s Bohem moji duši a proto cítím
povinnost jim jejich laskavost oplatit a chránit je. Vždyť
mi v životě daly mnohem víc, než všichni lidé
dohromady.